Obec Vítonice ležící v okrese Kroměříž v podhůří Hostýnských vrchů v oblasti zvaném Záhoří původně náležela do farnosti Loukov. Obec však již „...od dávných dob zamýšlela pro dobro svých občanů zříditi samostatnou duchovní správu“. V tomto záměru se obec utvrdila ještě více, když jistá Alžběta Bělíková z Vítonic věnovala někdy v průběhu 18. století jistý peněžní obnos jakožto základ stavebního fondu kostelního. Nejstarší známý účet tohoto stavebního fondu kostelního pochází z roku 1790. Kapitál časem rostl díky úrokům, odkazům a darům jednotlivců a v roce 1886 dosáhl takové výše, že mohl být použit pro výstavbu kostela, fary a zřízení hřbitova.

Stavba kostela započala 16. června 1886 (základní kámen byl posvěcen 11. července) a za velkého přispění vítonických občanů, kteří poskytli povozy a nádenickou (ruční) práci zdarma, byl kostel v roce 1890 dokončen. Dne 18. října 1896 byl kostel zasvěcený slovanským věrozvěstům sv. Cyrilu a Metoději slavnostně benedikován (tj. požehnán) holešovským děkanem Eduardem Wolffem. V roce 1896 byla postavena jen asi 6 m východně od kostela vzdálená jednopatrová farní budova s hospodářskými staveními. Hřbitov byl zbudován asi 150 m od obce a byl obehnán 3 m vysokou kamennou zdí. Jelikož byly dány veškeré podmínky, za kterých se založení nového farního beneficia připouští, povolilo c. k. ministerstvo kultu a vyučování výnosem ze dne 23. listopadu 1897, aby místní obec Vítonice byla vyloučena z farního obvodu Loukovského, a aby byla v obci založena samostatná římskokatolická farnost.

Když byla základní a zřizovací listina schválena a potvrzena, mohla si obec Vítonice podle starého zvyku sama zvolit svého prvního faráře. Ze sedmi adeptů si Vítoničtí vybrali toho nejstaršího z nich, čtyřicetiletého holešovského kaplana P. Šimona Doležela. Olomoucký arcibiskup Msgre Theodor Kohn volbu obce schválil a 9. května 1900 byl P. Šimon Doležel dekretem investován jako první farář ve Vítonicích. Slavnostní instalace proběhla v neděli 13. května 1900. Dne 17. května 1900 byl na vítonické faře prostřednictvím holešovského děkana Eduarda Wolffa sepsán protokol o předání vítonické farnosti s kostelem sv. Cyrila a Metoděje z rukou loukovského faráře do rukou nového vítonického faráře P. Šimona Doležela.

Vítonický kostel sv. Cyrila a Metoděje je postaven v novorománském slohu a má podobu orientované podélné jednolodní stavby s odsazeným presbytářem, na nějž plynule navazuje rovně ukončená sakristie. Před západní vstupní průčelí předstupuje hranolová věž, zakončená jehlancovou střechou pokrytou měděným plechem. Loď kostela kryje střecha sedlová, presbytář se sakristií střecha valbová. Krytinou je červeně natřený plech (původně břidlice). Stěny kostela jsou opatřeny opěrnými pilíři zakončenými sedlovými stříškami krytými červeně natřeným plechem. Fasády člení rámující lizény s obloučkovým vlysem, vpadlé výplně jsou prolomeny obdélnými okny s půlkruhovým záklenkem. Stěny kostela mají bílou barvu se sytě okrovými římsami a světlejšími opěrnými pilíři. Délka kostela je 25,03 metrů (loď 20,06 metrů, presbytář 4,97 metrů), délka sakristie za presbytářem je 4,26 metrů. Šířka lodi je 10,20 metrů, šířka presbytáře a sakristie je 6,30 metrů. Výška kostela po klenbu je 11, 25 metrů. Kostel byl vydlážděn šamotovými dlaždicemi. 

Hlavní oltář byl zhotoven olomouckým řezbářem Cellerem v roce 1890 podle plánu, který opatřila křesťanská akademie v Praze. V dřevěném vyřezávaném retabulu hlavního oltáře je vsazen obraz, na němž je vyobrazena netradiční scéna, kdy sv. Cyril vítá svého bratra Metoděje na věčnosti, připomínaje mu obrazem Boží soud, který na něho čeká. Autorem obrazu je přerovský malíř František Přeček. Po stranách obrazu jsou vyřezávané polychromované sochy – na evangelijní straně sv. Isidora, na epištolní straně sv. Alžběty Durynské (nebo také Uherské). V lodi na epištolní straně stával boční čelní vysoký vyřezávaný oltář, jehož autorem byl řezbář Antonín Čuba z Přerova. V jeho retabulu byl vsazen obraz Neposkvrněného početí Panny Marie, který byl v roce 1920 při obnově kostela přemalován akademickým malířem Zappem z Jablonce nad Nisou na obraz sv. Josefa. V roce 1971 byl oltář tehdejším farářem P. Janem Janýškou k nelibosti mnoha věřících „kvůli vzhledu a souměrnosti“ zrušen a obraz sv. Josefa byl volně zavěšen na stěnu poblíž kazatelny. Dřevěnou vyřezávanou křtitelnici s postavami sv. Jana Křtitele a Ježíše Krista zhotovil v roce 1898 přerovský řezbář Antonín Čuba. Toto dílo rozhodně nenadchlo vítonického faráře P. Šimona Doležela, který o něm poznamenal: „...řezba uráží hodně krasocit; Pán Ježíš a sv. Jan Křtitel – obě tyto sochy jsou prací fušeráckou“. Antonín Čuba je také autorem již zdařilé kazatelny ozdobené řezbami čtyř evangelistů a sochou Dobrého Pastýře. Hudební kruchta spočívá na dvou pilířích a vystupuje se na ni po 28 dřevěných dubových točitých schodech. Varhany byly pořízeny v roce 1897 a zhotovila je varhanářská firma Bratři Riegrové v Krnově. První jejich oprava se uskutečnila v roce 1939, kdy byly ve velmi špatné stavu díky zrekvírování 17 cínových píšťal pro válečné účely. Další oprava a vyladění varhan proběhlo v roce 1961. Poslední velká generální oprava varhan byla provedena v roce 2009 a její náklady se vyšplhaly na 441 490,- Kč (Krajský úřad ve Zlíně přispěl částkou 180 000,- Kč, Obecní úřad Vítonice částkou 40 000,- Kč, zbytek byl zaplacen ze sbírek a darů občanů Vítonic). 

V roce 1920 byla provedena nová výmalba kostela. Práce byly zadány olomoucké firmě Alex. Přeček. Na klenbě kostela byly namalovány obrazy akademickým malířem Zappem z Jablonce nad Nisou: nad presbytářem velký obraz „Večeře Páně“, který byl namalován podle obrazu švábského malíře Maxe Bernatze (1862 – 1932), na vítězném oblouku oddělujícím loď od presbytáře obraz „Žehnající Spasitel“ po stranách s anděly se symboly Nového (kříž) i Starého (desky desatera) Zákona, v prvním stropním poli jsou čtyři medailónové obrazy s českými světci – sv. Václav, sv. Ludmila, sv. (tehdy ještě blahoslavená) Anežka a sv. Ladislav, v druhém poli – sv. Alois, sv. Františka, sv. František Serafínský a Pana Maria Svatohostýnská, uprostřed klenby je originální obraz od Alex. Přečka, na kterém svatí Cyril a Metoděj vyučují a křtí moravský lid, ve třetím poli jsou čtyři medailónové obrazy – sv. Rochus, sv. Cecílie, sv. Florián a sv. Barbora. Zbytek kostela vymaloval v dekorativním románském slohu malíř Kamínek. Firma Alex. Přeček zhotovila v roce 1920 také nový hlavní oltář a novou křížovou cestu. Z původního oltáře hlavního oltáře byl upraven nový boční oltář na evangelijní straně se sochou Panny Marie, která byla kostelu darována stavitelem Otou Zemanem hned při stavbě kostela a stála nepovšimnuta až do roku 1920 v kostelní komoře. Pan Přeček ji nově polychromoval a byla postavena na zmíněný nový boční oltář. Oba dva nové oltáře, hlavní i boční se sochou P. Marie, byly posvěceny 7. listopadu 1920 vítonickým rodákem P. Filipem Novákem, farářem ve Velkém Ořechově. Původní křížová cesta byla koupena starší z kostela v Kostelci u Holešova. V roce 1920 byla nahrazena novou křížovou cestou zhotovenou firmou Alex. Přeček. Posvěcena byla P. Leonem Brejchou františkánem z Uherského Hradiště. V roce 1920 byly pořízeny na věž kostela hodiny. 

Za dobu své existence prošel vítonický kostel četnými opravami. V roce 1931 byl kostel z venkovní strany dle potřeby omítnut a nově zalíčen. Při elektrifikaci obce v roce 1936 byl elektrický proud zaveden i do kostela, kam bylo pořízeno 10 nových světel. Při osvobozovacích bojích na konci 2. světové války v květnu 1945 byl kostel poškozen granáty ustupující německé armády. Přímý zásah dostala sakristie, poškozeny byly také zdi na severozápadní straně kostela a střecha. V roce 1961 byla střecha kostela pokryta plechovou krytinou, která nahradila původní břidlici. Jelikož byl kostel postaven na močálovitém terénu, bylo v roce 1961 přikročeno k jeho odvodnění. V roce 1969 byly oklepány staré omítky na věži, v západním průčelí a asi 6 metrů z každé strany lodi a nově omítnuty vápennou omítkou. Na věž byly pořízeny nové železné okenice. Na přelomu let 1970 – 1971 proběhlo stažení stěn kostela ocelovými lany a kostel byl nově omítnut. V letech 1971 – 1975 se uskutečnila velká obnova interiéru kostela, kdy byly zrestaurovány a nově pozlaceny oltáře a sochy a v rámci reforem II. vatikánského koncilu byl v roce 1976 do presbytáře pořízen obětní stůl a ambon.

ZVONY: Po výstavbě kostela byly do jeho věže umístěny čtyři zvony: největší „Sv. Maria“, co do velikosti druhý zvon „Sv. Josef“, co do velikosti třetí zvon „Sv. Michael“ a nejmenší zvon „umíráček“. V roce 1917 byly 3 největší zvony z nařízení rakouského vojenského velitelství ve Vídni odebrány k válečným účelům a ve věži zůstal pouze nejmenší zvon, tzv. „umíráček“. V roce 1926 byly ze sbírek občanů Vítonic a dalších dárců pořízeny nové dva zvony „Sv. Josef“ a „Sv. Michael“ u firmy Oktáv Winter, zvonařství a továrna na kovové zboží v Broumově. V roce 1942 byly pro válečné účely zrekvírovány oba zvony pořízené v roce 1926 a na věži kostel zůstal opět pouze nejmenší zvon „umíráček“ (26 kg), který zastával všechna zvonění. V roce 1965 byl panu Josefu Dytrychovi, zvonařskému mistru v Brodku u Přerova (tehdy jediný zvonař v republice), zadáno ulití tří nových zvonů pro vítonický kostel. Ten však v srpnu 1965 náhle zemřel. Jeho manželka Laetitia Dytrychová, která svému manželovi ve zvonařské práci často vypomáhala, ujala se lití zvonů sama. A byly to právě vítonické zvony, které jako první ulila. Zvony byly ulity v prosinci roku 1965. Byly ulity v tónech b2 – c2 – es2. Největší zvon váží 577 kg, bez závěsu a srdce 477 kg. Je zasvěcen P. Marii Svatohostýnské a na dolním věnci nese 2x se opakující nápis: „Maria, buď Matkou naší po všechen čas – prosí farníci z Vítonic“. Na zvonu je vyobrazená P. Maria Svatohostýnská a z druhé strany je římskými číslicemi letopočet a nápis: „MCMLXV ulila Laetitie Dytrychová“ a její znak – větvička túje. Prostřední zvon váží 344 kg, bez závěsu a srdce 276 kg. Je zasvěcen patronům kostela a farnosti sv. Cyrilu a Metoději a na dolním věnci nese 2x se opakující nápis: „Svatí Cyrile a Metoději, orodujte za farníky z Vítonic“. Na zvonu jsou vyobrazeni sv. Cyril a Metoděj a z druhé strany je římskými číslicemi letopočet a nápis: „MCMLXV ulila Laetitie Dytrychová“ a její znak – větvička túje. Nejmenší zvon váží 191 kg, bez závěsu a srdce 143 kg. Je zasvěcen sv. Josefu a na dolním věnci nese 2x se opakující nápis: „Svatý Josefe, oroduj za nás nyní i v hodině smrti naši!“. Na zvonu je vyobrazený sv. Josef a z druhé strany je římskými číslicemi letopočet a nápis: „MCMLXV ulila Laetitie Dytrychová“ a její znak – větvička túje. Nápisy, obrazy, letopočet a jméno zhotovitele zvonů provedly A. Grmelová a Z. Dobřická z Českého fondu výtvarných umění, pobočka Olomouc. Slavnostní posvěcení nových zvonů se konalo 15. května 1966. Zpracoval Pavel Hrudík