Kostel sv. Bartoloměje v Bílavsku
Obec Bílavsko leží na severozápadním úpatí Hostýnských vrchů v okrese Kroměříž a od roku 1976 tvoří místní část města Bystřice pod Hostýnem. Ve svahu na jihozápadním okraji obce stojí barokní kostel sv. Bartoloměje zbudovaný v roce 1784 na místě starší stavby. Římskokatolická farnost Bílavsko náleží do děkanátu Holešov a patří do ní ještě okolní obce Slavkov pod Hostýnem, Brusné, Chomýž a Hlinsko pod Hostýnem (místní část města Bystřice pod Hostýnem).
První písemná správa o existenci farního kostela v Bílavsku pochází z roku 1364. V 16. a na počátku 17. století bílavský kostel sloužil k českobratrským bohoslužbám. Již na počátku třicetileté války farnost v Bílavsku zanikla a obec byla v roce 1622 přifařena do farnosti v Bystřici pod Hostýnem. Během třicetileté války byl pravděpodobně zpustošen i bílavský kostel. Teprve v roce 1689 byl zřejmě opraven a začali se v něm sloužit katolické bohoslužby. V této době byla ke kostelu patrně přistavěna věž, neboť při průzkumu trámů věže dendrochronologickou metodou prováděnou v roce 2015 bylo prokázáno, že trámy byly vytesány z dubů pokácených v letech 1678 – 1682.
K stávající věži kostela byla postavena nová větší loď s presbytářem a sakristií. Stavba byla dokončena v roce 1784 a podle stavebního průzkumu probíhala patrně tak, že původní stěny starého kostela byly dokola obestavěny novými zdmi, kostel byl nově zastřešen a poté byly ubourány zdi původního menšího kostela. Dosavadní literatura uvádí, že původní bílavský kostel stojící před rokem 1784 byl dřevěný. Ve vnější stěně závěru presbytáře nynějšího kostela pod korunní římsou je druhotně vezděn starší velmi zajímavý architektonický detail, který zde byl použit jako běžný stavební materiál. Podkladem této skulptury jsou dvě svislé roviny, svírající tupý úhel. Z něj vyrůstá oblá hmota, do které je zahlouben reliéf, zpodobňující lidský obličej. Jedná se bezpochyby o středověkou koutovou konzolu s figurálním motivem. Při průzkumu vnější fasády sakristie v roce 2011, jejíž dolní část zdiva byla kvůli vlhkosti zbavena omítky, byl ve zdivu objeven další takový prvek; jednalo se o podobně ztvárněnou konzolu, která byla na čelní straně zdobena plastickou růžicí. Obě konzoly pocházejí ze stejného časového období a je velmi pravděpodobné, že byly užity v interiéru nějaké stavby a stěny tohoto interiéru nesvíraly pravý úhel. Je nanejvýš pravděpodobné, že se jednalo o interiér polygonálně uzavřeného kostelního presbytáře. Pokud oba tyto architektonické detaily zazděné v barokním zdivu nebyly do Bílavska převezeny z nějaké jiné stavby (například z bývalé hradní kaple nedalekého hradu Křídla), což je však málo pravděpodobné, pocházejí zřejmě z původního bílavského kostela, připomínaného prvně v roce 1364. To by znamenalo, že středověký bílavský kostel nebyl postavený ze dřeva, jak traduje dosavadní vlastivědná literatura, ale jednalo se o stavbu zděnou. Po dostavbě nového kostela bylo Bílavsko ještě v roce 1784 díky nadaci Náboženského fondu vyfařeno z Bystřice pod Hostýnem a v obci byla obnovena samostatná farnost, která kromě Bílavska čítala ještě obce Slavkov pod Hostýnem, Brusné, Chomýž a Hlinsko pod Hostýnem.
Bílavský kostel sv. Bartoloměje má podobu přibližně orientované podélné jednolodní stavby s mírně odsazeným půlkruhově ukončeným presbytářem, k němuž na severní straně přiléhá čtyřboká přízemní sakristie. Před západní vstupní průčelí předstupuje hranolová věž, zakončená jehlancovou střechou pokrytou tmavošedě natřeným plechem. Věž až po vrchol kříže měří 35, 92 metrů. Loď kryje střecha sedlová, v závěru presbytáře zvalbená, sakristii kryje střecha valbová. Krytinou je pálená taška. Na rozmezí lodi a presbytáře je sanktusníková věžka pokrytá měděným plechem. Hladké fasády pokryté nevhodnou tvrdou cementovou omítkou jsou prolomeny menšími obdélnými okny se segmentovým záklenkem. V závěru presbytáře na vnější straně kostela je pod korunní římsou druhotně osazena středověká konzola s reliéfem lidské tváře, níže pod ní (renesanční?) terč s reliéfním čtyřlistem a dole obdélná prázdná deska. Předsíň kostela v podvěží je zaklenuta valenou klenbou, loď s presbytářem plackou mezi pasy a konchou, sakristie stlačenou klášterní klenbou. Hudební kruchta v západní části lodi s konvexně vypjatým parapetem do prostoru lodi spočívá na hranolových pilířích. V roce 1901 byla v kostele v lodi i presbytáři položena nová šamotová dlažba, která nahradila původní velmi špatnou dlažbu kamennou.
Ve zděném sloupovém retabulu hlavního oltáře je vsazen obraz sv. Bartoloměje z roku 1877, jehož autorem je malíř Josef Hromádka z Litenčic (v roce 1962 byl obraz odvezen k restaurování, přičemž práce na něm byly dokončeny restaurátorem Františkem Syslem z Kroměříže až v roce 1980! Po dobu nepřítomnosti obrazu byl v retabulu umístěn nový „provizorní“ obraz sv. Bartoloměje). Po stranách obrazu u paty sloupů stojí sochy sv. Norberta a sv. Augustina (po dostavbě nového kostela a opětovném zřízení farnosti v roce 1784 byl prvním bílavským farářem ustanoven Felix Isfridus Schewcik, bývalý premonstrát ze zrušeného kláštera Hradisko u Olomouce. Za něj pravděpodobně finišovala výzdoba nového bílavského kostela a pod jeho vlivem byly do retabula hlavního oltáře zhotoveny sochy sv. Norberta, zakladatele a patrona řádu premonstrátů a sv. Augustina, jehož řeholí se premonstráti řídí. Stejné dvojice soch světců za hlavním oltářem se nachází například v kostelích v Pivíně na Prostějovsku, Nákle a Horce nad Moravou na Olomoucku, které byly v držení premonstrátů z Hradiska u Olomouce). V roce 1894 byly štafírovány a pozlaceny sloupy retabula hlavního oltáře a byl pořízen nový tabernákl hlavního oltáře vyřezávaný ze dřeva, který zhotovila řezbářská firma Františka Cellera z Olomouce a ozlatil jej a štafíroval František Přeček z Kroměříže. V lodi kostela je dvojice bočních protějškových novobarokních retabulových oltářů z roku 1870 (nebo 1878?) s obrazy Ukřižování Krista a Obětování Krista, jejichž autorem je rovněž Josef Hromádka z Litenčic. V roce 1974 byla provedena malba všech tří oltářů olejovými barvami – tzv. mramorování. Obrazy zastavení Křížové cesty pochází z roku 1938 a jsou to kopie originálu prof. Feuersteina. Zhotovila je firma Soudil a Benešovský z Hradce Králové. Současné lavice byly vyrobeny v roce 1902. První varhany pocházely z tehdy zrušeného poutního chrámu na Svatém Hostýně. Měly 10 rejstříků. V roce 1838 byly nahrazeny novými varhanami zakoupenými u firmy Neusser z Nového Jičína. V letech 2013 – 2014, kdy již byly několik let nefunkční, proběhlo jejich nákladné restaurování. Červotočem značně poškozená varhanní skříň byla rozebrána, ošetřena, nově natřena a pozlacena. Mezitím byl opraven varhanní stroj. Musela být také vyměněna červotočem poškozená podlaha kůru.
Za dobu své existence prošel kostel častými opravami. Fasády zhotovené z vápenné omítky musely být velmi často opravovány a natírány vápnem (v letech 1840, 1845, 1859, 1869, 1888, 1907, 1916, 1923, 1933). Při osvobozovacích bojích na konci 2. světové války v roce 1945 výbuch granátu prorazil zeď presbytáře, rozbil dvě okna a poškodil plechovou střechu nad sakristií. V roce 1968 byla provedena oprava fasád kostela. Podle Památkové správy měl být kostel opatřen pouze hladkou vápennou omítkou. Kvůli finanční náročnosti byly práce prováděny brigádnicky místními farníky. Brigádníci – zedníci však odmítali zhotovit vápennou omítku z důvodů malé odolnosti, a že by kostel musel být každých pět let znovu přeličován. Přemluvili tak místního faráře P. Zdeňka Bordovského ke zhotovení pro kostel nevhodné tvrdé cementové tzv. brizolitové omítky. Sokl byl zhotoven ze škrábaného betonu. Po dohotovení lodi kostela přijeli na kontrolu památkáři, kteří byli výsledkem zděšeni a nařídili P. Bordovskému, s vyhrůžkami prokurátorem, že na chystanou obnovu věže nesmí být použit brizolit. Farnost však rozhodla, že věž opatří stejnou cementovou omítkou, ale hladkou a světlou. Když se nepodařilo dosáhnout světlejšího odstínu přidáváním vápna a bílého cementu, byla na radu fasádníka, odborníka z Otrokovic, přidána do směsi jemná bílá drť z vápencových Pavlovických vrchů na jižní Moravě, což splnilo účel a věž byla ke spokojenosti památkářů opatřena hladkou bílou omítkou. V roce 1883 Byly pořízeny nové hlavní dveře a okna. Jelikož však okna byla po nějakém čase již steřelá, byla v roce 1938 nahrazena okny novými, železnými s katedrálním sklem v bílo-žluté kombinaci. V roce 1972 byly pořízeny nové dubové hlavní dveře do kostela.
Původní střešní krytinou byl dřevěný štípaný šindel. Střechy kostela v té době musely být často opravovány a buď na celé, nebo částech střech pokládány nové šindele. V roce 1907 byla střecha sakristie pokryta plechem. V letech 1930 – 1931 proběhla velká rekonstrukce střech kostela, kdy byla stržena zpuchřelá šindelová krytina na věži i nad lodí, byla zhotovena nová vazba a položena nová krytina – na věži a sanktusníkové věžce měděný plech a nad lodí pálená taška – bobrovka. V roce 1950 byla střecha lodi kostela nově pokryta pálenou taškou – bobrovkou, byly zpevněny krovy a sanktusníková věžka byla nově pokryta plechem. V roce 1954 poškodila silná vichřice střechu věže kostela. Ještě téhož roku začaly opravy, ale jelikož nebyl k dostání měděný plech, bylo rozhodnuto, že stávajícím měděným plechem ze spodní části věže s mírným sklonem bude pokryta strmá horní část věže a spodní část bude pokryta novým pozinkovaným plechem. Po zhotovení nové brizolitové omítky v roce 1968 byla také opatřena třemi nátěry plechová krytina věže – 1. nátěr silně fermeží rozředěnou červenou barvou, 2. nátěr šedou barvou, 3. nátěr barvou zelenou a makovice na vrcholu věže byla natřena žlutě. Stejně byla natřena i sanktusníková věžka nad lodí. Byly také pořízeny nové venkovní dveře vedoucí na kůr. Na podzim roku 1980 byla natřena dvěma horolezci střecha věže kostela, ale kvůli nepříznivému počasí byl druhý nátěr proveden až na jaře 1981, kdy byla také natřena sanktusníková věžka. V roce 1990 byla provedena generální oprava střechy kostela, kdy došlo k částečné výměně krovů, a střecha byla pokryta speciálním vypalovaným plechem s barvivem v zelené barvě, který byl zakoupen v Pasově a nahradil předchozí krytinu – pálenou tašku. V roce 1993 byla nově zelenou barvou natřena krytina na věži. Další a poslední velká rekonstrukce střechy kostela se uskutečnila v roce 2009. Vadné krovy byly nahrazeny novými a jako krytina byla na střechu vrácena pálená taška, která byla na kostele v letech 1931 – 1990. Byla zhotovena nová dřevěná konstrukce sanktusníkové věžky, která byla pokryta měděným plechem. Střecha věže byla natřena tmavošedou barvou.
V roce 2010 byl kostel odvodněn a byly zrestaurovány dva kamenné portály, vnější vedoucí z venku do předsíně a vnitřní vedoucí z předsíně do lodi kostela. V roce 2011 byly zrestaurovány okna s vitrážemi.
V letech 2011 – 2019 byl zrestaurován hlavní oltář se sloupovým retabulem, obrazem a sochami a také výmalba kostela. Po odkrytí několika vrstev maleb byla v presbytáři objevena zřejmě původní malba z doby dostavby kostela v roce 1784, v podobě iluzivní malby architektury s barokním tvaroslovím ve fialovo-růžovo-šedé barevnosti. Tato malba tvořila s hlavním oltářem jeden celek. Loď kostela byla až do přelomu devatenáctého a dvacátého století vylíčena jen bílou barvou. Teprve v roce 1900 kostel vymaloval akademický malíř Čeněk Neuman z Telče a průzkum odhalil, že to byla malba s novogotickými šablonovými motivy. V letech 1910 – 1911 provedl výmalbu kostela nepříliš vhodnými olejovými barvami malíř Jan Ježek z Bystřice pod Hostýnem, který na klenbě presbytáře vymaloval výjev Poslední večeře, ve středním klenebním poli Narození Ježíška v Betlémě a na ploše vítězného oblouku 4 obrazy novozákonního příběhu O marnotratném synovi. Na stěnách lodi byl pak užit dekorativní šablonový vzor s motivem kalichu, kříže a monogramu MARIA a JHS. Tyto malby byly v roce 1938 překryty novou výmalbou, kterou provedl opět nepříliš vhodnými olejovými barvami malíř Jan Ježek z Bystřice pod Hostýnem. Tato dekorativní výmalba s šablonovými folklorizujícími motivy byla již bez nástěnných obrazů. Poslední výmalba pocházela z roku 1972. Kopírovala motivy a barevnost předešlé malby, avšak byla méně rozmanitá. Tato malba byla provedena naprosto nevhodnými latexovými barvami, které stěny kostela „zadusily“. Ty nemohly dýchat, srážela se v nich vlhkost, olupovaly se a po kusech opadávaly. Po konzultaci památkářů bylo rozhodnuto, že se v presbytáři zrestauruje původní barokní výmalba iluzivní architektury a v lodi kostela malby Jana Ježka s nástěnnými obrazy z let 1910 – 1911. Restaurování výmalby kostela bylo dokončeno v roce 2019.
ZVONY: Po dostavbě nového kostela a obnovení bílavské farnosti v roce 1784 disponoval kostel celkem 5 zvony.
Nejstarší a nejcennější je zvon z roku 1568, který visel ve věži již předchozího kostela. Zvon nechali zhotovit a bílavské farnosti věnovali tehdejší majitel bystřického panství, kam Bílavsko náleželo, Přemek z Víckova a Bernard ze Žerotína. Nápis na zvonu „za pana Pavla Peyr z Egmburku úředníka...“ jmenuje osobu úředníka bystřického panství za doby Přemka z Víckova, Pavla Peyra z Egmburku (Ehremburka) pocházejícího z novoštítné rodiny. Roku 1562 byl úředníkem na panství Dačice, v letech 1568 – 1570 v Bystřici a v roce 1576 na hradě ve Starém Jičíně. Zvon váží okolo 200 kg. V horní části je o dvou řádcích nápis: ZA PANA PAWLA PEYR ZEGMBVRKV VRZEDNIKA TOHO CZIASV NABYSTRZICY 1568 VERBVM: DOMINI MANET : IN ETERNAM INRI (překlad: „Slovo Boží trvá na věky INRI“). Uprostřed je vyobrazený erb Přemka z Víckova ve vavřínovém věnci a pod ním nápis: PRZEM+ZWIC, na protější straně je vyobrazený erb Bernarda ze Žerotína ve vavřínovém věnci a pod ním nápis: BER ZZ. Zvon se v bílavském kostele dochoval do dnešních dnů.
Druhý zvon zasvěcený sv. Atanášovi byl pořízen obcí Bílavsko v roce 1680 a také sloužil již v předešlém kostele. Jelikož zvon pukl, byl v roce 1845 přetaven na náklady tehdejšího bílavského faráře Františka Nölschera. Zvon vážil okolo 350 kg a zvonilo se s ním v poledne, proto byl nazýván „poledník“. Uprostřed byl opatřen nápisem o třech řádcích: DIVO ATHANASIO CONFESSORI PONTIFICI ECCLESIAE QVE DOCTORI CVRATIA BILAVCENCIS EX VOTO (překlad: „Svatému Atanášovi, vyznavači, biskupovi a učiteli církve darem správa obce Bílavska“). Pod ním byl na okraji zvonu nápis: PAROCHVS D : FRANSCISCUS NOELSCHER (překlad „Farář pan František Noeschler“). Na protější straně byl vyobrazený sv. Anathasia a pod ním na okraji nápis: WOLFGANGUS STRAVB OLOMVCENSIS ANNO 1845. Zvon „sv. Anatanáše“ tzv. „poledník“ byl v roce 1914 zrekvírován pro válečné účely.
Největší zvon „Maria“ získal bílavský kostel z tehdy zrušeného poutního chrámu na Svatém Hostýně. Vážil 720 kg a pro hostýnský chrám byl zhotoven v roce 1783 se závěti občana Tomaschczika (Tomaštíka). Zvon byl opatřen nápisy: IPSA ANNO 1241 CONTRIVIT SINGVLOS SVA DEXTERA INIMICOS CAMPANAE HAE REVSAE SVNT EXISTENTE PRO TVNC BISTRIZY IVBILATO PAROCHO HONORABILI IOANNE CAROLO STRAKA AQDMINISTRATORE VERO HOSSTEINSI R: FRANCISCO KLVCZKA CAPELLANIS LOCI PHILIPPO TROST THADDAEO GAZDA CAS : MVHLBERGER (překlad: „Sama (Maria) rozdrtila roku 1241 jednotlivé nepřátele pravicí. Tyto zvony byly znovu ulity za života bystřického faráře – jubilára ctihodného Jana Karla Straky, hostýnského administrátora R. Františka Klučky a místních kaplanů Filipa Trosta a Tadeáše Gazdy“). Uprostřed byla vyobrazena Panna Maria se sv. Janem pod křížem, naproti Panna Maria Svatohostýnská a znak zvonařského mistra Strauba. Pod obrazem Panny Marie Svatohostýnské byl nápis: VT CASTRORVM ACIES ORDINATA TARTAROS QASSANS VITRIX. (překlad: „Jak vojsko pod praporci vítězkyně porážející podsvětí“). Dole nad okrajem zvonu byl nápis: EX PRAESENTI PIO CIVIS TOMASCHCZIK LEGATO OBLATA ET LOCI HOSTEINENSIS GRATIOSAE VIRGINI CONSECRATA (překlad: „Ze zbožné závěti zdejšího občana Tomaschczika (zvon) věnován a zasvěcen milostivé Panně Hostýnské). Dále byl vyobrazen znak olomouckého zvonařského mistra Wolfganga Strauba v podobě dvou vzpřímených lvů stojících proti sobě, držících v předních tlapách zvon a nápis: FVSA A WOLFGANGO STRAVB OLOMVCZ (překlad: (Zvon) ulit Wolfgangem Straubem v Olomouci). Znak i s nápisem byl umístěn ve vavřínovém věnci. Zvon „Maria“ byl v roce 1914 zrekvírován pro válečné účely.
Čtvrtým zvonem ve věži byl malý zvon o váze 13 kg, tzv. „umíráček“. Byl ulit v roce 1782 olomouckým zvonařským mistrem Wolfgangem Straubem a nahoře nesl nápis o jednom řádku: FVSA W : STRAVB OLOMUCY 1782. Uprostřed je vyobrazena Panna Maria s Ježíškem, na protější straně neidentifikovaný světec. Zvon byl zrekvírován v roce 1942 pro válečné účely, ale po skončení 2. světové války byl nalezen v úložišti zvonů v Praze – Libni a vrácen na věž bílavského kostela.
Poslední zvon „sv. Bartoloměj“, tzv. „sanktusník“, byl zavěšen v sanktusníkové věžce nad presbytářem a pocházel rovněž z tehdy zrušeného kostela na Svatém Hostýně. Zvonilo se s ním při mší svatých při proměňování. Byl zhotoven v roce 1760, váží asi 10 kg a je opatřen nápisem: S. BARTOLOMEUS VOTA PRO NOBIS (překlad: „Svatý Bartoloměji pros za nás“). Zvon se v bílavském kostele dochoval do dnešních dnů.
Po vypuknutí 1. světové války byly pro válečné účely rekvírovány zvony z kostelů. V roce 1915 musela bílavská farnost odevzdat dva zvony – největší, původem hostýnský zvon „Maria“ a „sv. Atanáš“ zvaný „poledník“ z roku 1680, který byl v roce 1845 přelitý. Nejstarší zvon z roku 1568 byl pro svoji historickou hodnotu ponechán, stejně tak byly ponechány dva malé zvony.
V roce 1927 byly bílavské zvony doplněny o nové dva ulité u firmy R. Manoušek & spol. v Brně – Husovicích. Větší z nich „Maria“ vážil 472 kg, byl laděn ais1 a byl opatřen nápisem: ZDRÁVAS MARIA. Menší zvon „sv. Bartoloměj“ vážil 179 kg, byl laděn dis2 a byl opatřen nápisem: SVATÝ BARTOLOMĚJI ORODUJ ZA NÁS. Na obou zvonech byl letopočet 1927 a jméno zvonařské firmy, kde byly ulity. Slavnostní svěcení zvonů se uskutečnilo 22. května 1927 za velké účasti farníků.
V roce 1939 však vypukla 2. světová válka a opět došlo na rekvírování zvonů z kostelů. Dne 22. prosince 1941 obdržela bílavská farnost přípis od okresního úřadu v Holešově k odevzdání zvonů pro válečné účely. Následně bylo farnosti sděleno, že si může ponechat jeden zvon k vyzvánění, přičemž pro tento účel přicházejí k úvaze především zvony menší, do 25 kg. Ihned druhý den nato, 17. ledna 1942, poslal bílavský farář Jaroslav Januštík prosbu o ponechání historicky cenného zvonu z roku 1568. Žádosti bylo vyhověno a tento zvon byl ponechán. Zvony „Maria“ a „sv. Bartoloměj“ zhotovené v roce 1927 byly odebrány, stejně tak i zvon „umíráček“ z roku 1782. Po skončení války byl zrekvírovaný zvon „umíráček“ nalezen v shromáždišti zvonů v továrně v Praze – Libni a navrácen zpět do bílavského kostela. Po skončení 2. světové války tak ve věži kostela zůstaly dva zvony, historický zvon z roku 1568 a nalezený 13 kg zvon „umíráček“ z roku 1782 a asi 10 kg zvon tzv. „sanktusník“ z roku 1760 v sanktusníkové věžce nad presbytářem.
Jelikož historický zvon z roku 1568 trpěl častým zvoněním, bylo rozhodnuto o jeho doplnění dalšími dvěma zvony. Sbírka na nové zvony započala v roce 1970. V tehdejším Československu tehdy existovaly tři zvonařské firmy, a jelikož podmínky byly u všech podobné (objednavatel například musel sám sehnat měď a cín na výrobu zvonů), bylo ulití nových zvonů v roce 1972 přes Metalimex (podnik zahraničního obchodu) zadáno u staré zvonařské firmy v Apoldě v tehdejší NDR. Pan Dobrodinský, kampanolog z Pelhřimova, určil ladění zvonů. Větší zvon o váze 426 kg byl ulit správně, menší zvon o váze asi 180 kg však neladil s ostatními zvony a měl se nechat přelít. P. Bordovský kromě Bílavska spravoval excurrendo farnost Rusavu a protože v tamním kostele Povýšení sv. Kříže zvon od války chyběl, bylo rozhodnuto, že menší zvon se umístí ve věži kostela v Rusavě a pro Bílavsko bude ulit zcela nový zvon.
Slavnostní svěcení nových zvonů se uskutečnilo v neděli 26. srpna 1973, kdy se v Bílavsku slavily hody k svátku sv. Bartoloměje. V Bílavsku bylo povoleno posvěcení zvonů před kostelem, průvod a vnější oslavy byly zakázány. V Rusavě nebylo dáno povolení k veřejnému svěcení zvonu (zvon se měl posvětit uvnitř kostela bez přítomnosti občanů a vytáhnout jej na věž). Proto bylo rozhodnuto, že se před bílavským kostelem posvětí všechny tři zvony. Svěcení zvonů vykonal chomýžský rodák dp. ThDr František Dvorník, papežský prelát, řádný profesor Harvardovy univerzity ve Washingtonu, toho času v důchodě za přítomnosti holešovského děkana dp. Františka Alexe, dp. Zadražila důchodce v Bystřici pod Hostýnem a místního administrátora p. Zdeňka Bordovského. Nejprve byl za hraní hudby a zpěvu písně: „Kde v údolí ku řece hora má sklon“ vytažen na věž menší zvon o váze 163 kg, který je opatřen nápisem: AVE MARIA – APOLDA – BÍLAVSKO 1972 a je určen k tomu, aby vyzváněl 3x denně modlitbu Anděl Páně. Následně byl za zpěvu písně: „Bože chválíme Tebe“ vytažen na věž větší zvon o váze 426 kg, který je opatřen nápisem: TE DEUMLAUDAMUS – APOLDA – BÍLAVSKO 1972 a je určen k slavnostnímu vyzvánění. Poté následovala slavnostní hodová bohoslužba. Zvon určený pro Rusavu byl odvezen ještě téhož dne odpoledne traktorem na Rusavu, byl uložen v předsíni kostela a počátkem září byl vytažen traktorem na věž. Zpracoval Pavel Hrudík