Narodil se v rodině kronikáře 17.8.1786 v Drahotuších. Kněžské svěcení přijal v chrámu sv. Michala v Olomouci 1.9.1812 z rukou olomouckého arcibiskupa Maria Tadeáše hr. Trauttmansdorffa. Za velké účasti věřících pak sloužil primiční mši sv. ve svých rodných Drahotuších 20.9.1812. Jako novokněz nastoupil do Bystřice pod Hostýnem, kde žil až do své smrti.
Kooprátor Bystřice pod Hostýnem září 1812 - květen 1820, farář Bystřice pod Hostýnem květen 1820 - listopad 1868, farář na odpočinku v Bystřici pod Hostýnem listopad 1868 - 16.4.1869. Zemřel jako farář a místoděkan na odpočinku v Bystřici pod Hostýnem 16.4.1869 a pohřben byl 19.4.1869 do kněžské hrobky na hřbitově v Bystřici pod Hostýnem.
Na své působiště v Bystřici si vzal i svého otce Ignáce Regera, který zde v roce 1828 ve věku 87 let zemřel. Hned po svém příchodu do Bystřice s úzkostí sledoval postupující zkázu hostýnského chrámu, který po josefínských reformách byl jako přebytečný odsvěcen (1787) a tím předurčen k úplné záhubě. Protože žil a působil nejblíže posvátného Hostýna, vynaložil všechno své úsilí k tomu, aby hostýnský chrám neupadl v zapomnění. Byl svědkem i účastníkem mnohých procesí poutníků z nejrůznějších koutů Moravy, kteří přes zákaz i nepohodu putovali na toto zbořeniště, kde v rozvalinách kostela se vroucně modlili a zvláště pak v době moru úpěnlivě prosili Pannu Marii o pomoc.
První krok k záchraně Hostýna učinili už před jeho příchodem dubanští farníci v lednu 1809, kdy odeslali prosbu moravskému guberniu o povolení opravit kostel i vodní kapli. Vláda sice povolení nedala, ale v roce 1812 hrabě Wengerski mohl obezdít a upravit pramen zázračné vody a v roce 1816 bylo povoleno bystřickému občanu Janotovi opravit úplně zdevastovanou vodní kapli. Přes všechny nesnáze a byrokracii neúnavný a obětavý bystřický farář se nevzdal své ideje a pokračoval v žádostech, prosbách i peněžních sbírkách. Svými dopisy upozorňoval tehdejšího majitele panství barona Loudona, krajský úřad, zemské gubernium, arcibiskupskou konzistoř, arciknížete Maxmiliána a nakonec i samého císaře Ferdinanda na zoufalý stav hostýnského chrámu. Své žádosti zdůvodnil i nebezpečnou situací, kdy poutníci nedbají ohrožení svých životů a hojně putují do zřícenin zpustošeného chrámu. Nežádal od státu žádné finanční podpory s tím, že zbožný lid si sám svou prací i příspěvky uhradí výdaje na opravu svatyně a uvede ji do původního stavu. V roce 1833 připutoval k rozpadlému chrámu i rajhradský benediktin Řehoř Wolný a na vlastní oči viděl zbořené sakristie, vylámané okna i dveře, vybourané kamenné kvádry ze zdí, zdi začazené jako v kovárně, místo oltáře hromadu suti, na břízce, která zde vyrostla zavěšený obrázek Matky Boží, před kterou se poutníci modlili. Ve svém Místopisu moravském proto poukázal na velebnost tohoto posvátného místa a nutnost jeho záchrany. Přispěl i baron Ehrenburg, který předal osobně ve Vídni prosbu P. Regera o záchranu Hostýna dvornímu faráři Feigerlovi, aby ji tlumočil Jeho Veličenstvu. Na císaře žádost zapůsobila natolik, že sám věnoval na obnovu hostýnského chrámu 300 zl. ve stříbře a docílil toho, že Moravsko-slezské gubernium konečně vyhovělo žádosti faráře Regera a 31. 10. 1840 dalo svolení k obnově kostela. Úřední přípis zněl: „Zřízení historického a zároveň pobožnosti věnovaného pomníku je žádoucím“.
Po tomto povolení se peněžní sbírky na opravu daly do pohybu, přispěly i ostatní členové císařské rodiny, baron Loudon i jiné významné osobnosti, takže při 600 - stém výročí porážky Tatarů pod Hostýnem (1841) se mohlo začít s opravami chrámu. Po výzvě faráře Regera se 1. května sešlo na Hostýně veliké množství lidí, duchovenstva, mezi nimi i opat Šlossar z Rajhradu i baron Ehrenburg, a u zbořenin bývalého oltáře se pomodlili, potom vzali kolečka a suť z kostela vyváželi ven, aby mohly co nejdříve začít práce na obnově chrámu, které pak postupovaly velmi rychle. Střídali se zde řemeslníci, nádeníci i umělci, kteří svou nezištnou pomocí přispívali ke zdaru prací. S potěšením farář Reger ve svých památkách v roce 1842 napsal: „Na vnějších bocích vyrvané kvádry znovu zasazeny, kupolová stolice nad klenbou postavena a šindelem pokryta, plocha kolem báně střechové železným plechem opatřena a chráněna, nový hromosvod sjednán, římsy a hlavní zdi opraveny, klenba vně vypravena a vápnem zalitá, z klenutí rum po spouštích svážen a před kostel, kde veliký výmol se nalézal složen, konečně i socha Panny Marie pozlacena a 6 svícnů k budoucímu oltáři sjednáno“. Na důkaz vděčnosti rodině Loudonů za jejich finanční výpomoc nechal farář Reger do nejvyššího vrcholu chrámové klenby zasadit jejich erb. I když zdaleka nebylo všechno dokončeno, chyběly varhany, dlažba v chrámové lodi, mešní roucha, kalichy a další, mohla se 2. července 1845 uskutečnit očekávaná slavnost znovuvzkříšení svatého Hostýna za účasti 50 tisíc lidí a 80 kněží. Další významný rodák z Drahotuš, rajhradský opat benediktin Viktor Šlossar při slavné mši svaté posvětil nový oltář a sochu Panny Marie. V roce 1862 byl farář Reger za své zásluhy o znovuvzkříšení hostýnského chrámu vyznamenán zlatým křížem s korunou.
Posledním jeho úspěšným dílem bylo spolu s čtenářským kroužkem v Bystřici vybudování soch sv. Cyrila a Metoděje před hostýnským kostelem, posvěcených v roce 1864 holešovským děkanem baronem Horeckým. Bernard Reger zemřel v roce 1869 v požehnaném věku 83 let a je pochován v kněžské hrobce bystřického hřbitova. Za svého života se těšil velké úctě a lásce svých farníků. Za své zásluhy mu jistě Panna Maria vyprosí ještě vzácnější korunu v nebi.
Olga Kozlová