Výzva k úctě, ochraně a lásce

„Bůh stvořil člověka ke svému obrazu; jako muže a ženu je stvořil.“ (Gn 1,27)

Každý člověk je nositelem nezcizitelné důstojnosti, protože je stvořen k Božímu obrazu. Tato pravda je jedním ze základních kamenů křesťanské víry. Proto je jakékoli násilí páchané na ženách nejen útokem na konkrétní lidskou bytost, ale také popřením Božího záměru s člověkem. Násilí nemá vždy podobu viditelných zranění. Může mít podobu ponižování, urážek, zastrašování, citového vydírání, ekonomického omezování, sexuálního nátlaku nebo dlouhodobé manipulace. Takové jednání zanechává hluboké rány na lidské duši a často se odehrává skrytě. 

Ježíš ve svém životě přistupoval k ženám s mimořádnou úctou a respektem. V době, kdy byly ženy často přehlíženy, jim vracel důstojnost a ukazoval, že před Bohem mají stejnou hodnotu jako muži. Apoštol Pavel připomíná, že v Kristu jsou odstraněny všechny překážky lidské důstojnosti: „Není už rozdíl mezi Židem a Řekem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši.“ (Gal 3,28) Na jiném místě píše svatý Pavel: „Muži, milujte své ženy, jako si Kristus zamiloval církev a sám se za ni vydal.“ (Ef 5,25) Kristova láska není násilná ani sobecká. Je to láska, která chrání a slouží. Písmo svaté důrazně odmítá hrubost a násilí. Apoštol vybízí: „Ať je od vás daleko každá tvrdost, zloba, hněv, křik, urážky a každá špatnost. Buďte k sobě navzájem laskaví, milosrdní a odpouštějte si.“ (Ef 4,31–32) Podobně čteme v listu Kolosanům: „Muži, milujte své ženy a nechovejte se k nim hrubě.“ (Kol 3,19)

Někdy se lidé mylně domnívají, že oběť má všechno trpělivě snášet nebo mlčet. Evangelium však nikdy neospravedlňuje násilí. Ježíš se stavěl na stranu utlačovaných a přinesl radostnou zvěst chudým a zraněným. Prorok Izaiáš o Mesiáši říká: „Nalomenou třtinu nedolomí, doutnající knot neuhasí.“ (Iz 42,3) Kristus přichází uzdravovat, nikoli zraňovat.Ochrana života, zdraví a lidské důstojnosti je morální povinností. Vyhledání pomoci není projevem slabé víry, ale odpovědným krokem. Když je člověk vystaven násilí, není povolán zůstávat v nebezpečí. Bůh si nepřeje utrpení způsobené lidskou krutostí.

Naše farní společenství má být místem bezpečí. Apoštol Pavel vybízí: „Jeden druhého břemena neste, a tak naplníte Kristův zákon.“ (Gal 6,2) Naslouchat bez odsuzování, nabídnout podporu a pomoci najít odbornou pomoc jsou konkrétní projevy evangelijní lásky. Velkou odpovědnost nesou také muži. Křesťanská mužnost se neprojevuje mocí nad druhými, ale ochotou chránit slabší a ovládat vlastní hněv. Kniha Přísloví říká: „Lepší je shovívavý než hrdina, kdo se ovládá, než ten, kdo dobude město.“ (Př 16,32)

Modleme se za všechny ženy, které zakoušejí násilí, aby nalezly odvahu hledat pomoc a lidi, kteří je podpoří. Pamatujme také na ty, kdo se násilí dopouštějí, aby přijali odpovědnost za své jednání. Ať jsou naše rodiny místem, kde vládne úcta, laskavost a vzájemná důvěra. Vždyť Pán Ježíš nám zanechal přikázání: „To je mé přikázání, abyste se milovali navzájem, jako jsem já miloval vás.“ (Jan 15,12)

Tam, kde se lidé řídí Kristovou láskou, nemá násilí poslední slovo. Poslední slovo patří naději, odpuštění, spravedlnosti a pokoji, které jsou ovocem Božího království.